logo

Sever - Českosaské Švýcarsko, Krušné hory 2010


Krajem pískovcových skal č. 21; Krušnohorská magistrála č. 23

Orloj Kryštofovo údolí

"Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastným...". Možná to zní ohraně a určitě to není originální, ale k letošnímu jaru a začátku léta se to moc hodí. Tento rok jsem ještě na sobě neměl kraťasy a tak by se mohlo zdát odvážné vyrazit na další etapu. Musím konstatovat, že jsme na tu bídu měli ještě docela štěstí.

Brzkým ranním vlakem jsme ve čtvrtek 27.května 2010 z Vysokého Mýta přes Pardubice vyrazili do Liberce. Když jsme vylezli Sirný pramen před nádraží, hned se objevil mrak a pár kapech. Naštěstí z toho (zatím) nic nebylo. Přes město jsme se prosmýkli po cyklotrase, která nás vedla mimo hlavní silnice. Po chvíli jsme u Machnína odbočili na Kryštofovo údolí. Cesta se vinula stále mírně do kopce. Prohlédli jsme si místní vyřezávaný orloj se světci přímo v polední akci. Silnice se na konci vesnice zvedala stále prudčeji. Zastavili jsme pod opravovaným Novinským viaduktem, pak po nalezení nedaleké cache nás dostihla bouřka. Tu jsme přečkali v přístřešku pro auto u jednoho rodinného domku - majitelé byli asi v práci. Zhruba za necelou hodinu déšť začal polevovat a my mohli pokračovat překonáním vrcholu a následným sjezdem.

Zvlněnou krajinou Lužických hor jsme se dostali do Jablonného v Podještědí. Cestou nás zaujala specifická podhorská stavení a zvláštní ráz krajiny se špičatými a strmými kopci. Od Jablonného jsme už jen stoupali. V Heřmanicích a Mařenicích jsme si udělali občerstvovací zastávku na polévku a kávu. Něco teplého jsme potřebovali, protože slunce se ukázalo jen sporadicky, spíše byla zima. Postupně jsme vystoupali k Horní Světlé, za kterou jsme vjeli do lesů. Prohlédli jsme si Sirný pramen - voda z něj je silně nasycená železem a tak jsou kameny zbarveny do červena.

Začaly se objevovat známky nedávné kalamity. Jakmile jsme se dostali na návětrnou stranu viděli jsme výsledek spouště, kterou po sobě zanechala nedávná vichřice. Stromy ležely jako sirky jedním směrem. Cesta byla naštěstí již z větší části vyklizena a tak jsme mohli projet. Cesta
Za Novou Hutí jsme si chtěli prohlédnou nádraží v Jedlové, ale kvůli popadaným stromům jsme se k němu nedostali. Plánovaně jsme zde odbočili z dálkové cyklotrasy blíž k hranicím, taky hlavně kvůli tomu abychom si mohli více projet Česko-Saské švýcarsko. Ubytování jsme měli zajištěno v chatičce Loko-depa v části obce Jiřetín pod Jedlovou - Lesné.





Celkem jsme ujeli 62,5 km, překonané stoupání 1.276 m, klesání 1.213 m; detail ; GPX


profil Liberec-Jiřetín



V pátek ráno vypadalo, že bude nádherný den. Obloha byla vymetená bez mráčku. To se ovšem hned po snídani změnilo a Mlýn Světlík začalo se zatahovat. Projeli jsme Jiřetínem a u rybníku Světlík jsme si v katastru stejnojmenné, již zaniklé obce prohlédli zachovalý a částečně rekonstruovaný větrný mlýn. V těchto místech jsme se dostali na dnes nejvýše položené místo v okolí pramenů říčky Křinice. Jde opravdu o tři prameny. Tato říčka nás pak doprovázela ještě v další části cesty, když jsme se k ní znovu přiblížili mezi pískovcovými skalami. V Krásné Lípě jsme obdivovali opravené náměstí a z písku vytvořenou "sochu" znázorňující okolní přírodní a stavební skvosty.

Rybník V Česko-Saském švýcarsku jsme udělali obloučky po všech cyklotrasách, které zde jsou. Je jisté, že to nejlepší jsme neviděli. V jednom místě nás odpoledne mezi skalami opět zaskočila bouřka. Před lijákem a kroupami jsme se schovali nejdříve pod převisem skály. Když to vypadalo, že už déšť odeznívá, tak jsme se dali na další cestu. Bohužel další mírné pršení na sebe nenechalo dlouho čekat. Po chvíli jsme ale dojeli na parkoviště v Mezné odkud se vychází do soutěsky na lodičky. Schovali jsme se v hospůdce a ohřívali čajem a horkou čokoládou. Nicméně zde moc teplo nebylo a tak jsme raději hned po skončení deště vyrazili. Poslední úsek cesty do soutěsky jsme museli absolvovat pěšky strmou cestou dolů a v zápětí zase nahoru. Po tom co jsme zjistili, že k lodičkám musíme ještě další kilometr soutěskou. Na to ale nebyl čas, protože jsme chtěli ještě na Pravčickou bránu.

Takže zase rychle s vyplazeným jazykem nahoru. Na místo, odkud se vycházelo k bráně, jsme dorazili v půl šesté. Spustil se občas i silnější déšť. Navlékli jsme se do pláštěn a hurá vzhůru. Ty dva kilometry jsme vystoupali rychlou chůzí, ale stejně to nestačilo. Nahoře nás zastavila mříž a suché sdělení, že otevírací doba je do 18h. Přišli jsme o minutu Pravčická brána později, ale neochotný pan hlídač by nás asi stejně nepustil už o pár minut dříve. No co, udělali jsme pár fotek a alespoň máme důvod se sem znovu vrátit.

Po sestupu nás čekalo pár set metrů prudšího sjezdu k Labi do Hřenska. Když jsme se rozkoukali, našel jsem volební místnost a splnili jsme naši občanskou povinnost pomocí volebních průkazů. Před námi bylo posledních asi 15km víceméně po rovině podél Labe do Děčína, které jsme si zpestřili zastávkou u potoku s rudou vodou. Po menším zajetí jsme rychle našli ubytovnu Střelnice. Když jsme se ubytovali, následovala odměna v podobě večeře.



Celkem jsme ujeli 73 km, překonané stoupání 1.250 m, klesání 1.563 m; detail ; GPX


profil Jiřetín-Děčín



V sobotu jsme brzy ráno dojeli podívat se na nádvoří zámku. Potom jsme si koupili snídani, kterou jsme snědli na Děčín lavičce na nesměle vykukujícím sluníčku. To byl příslib lepšího počasí na dnešní den. Po přejetí Tyršova mostu přes Labe nás hned čekal prudký výjezd asi o 400m na 5-ti kilometrech. To se podle předpokladu dnes nemělo moc změnit, vjížděli jsme do Krušných hor. Po krátké zastávce u hotelu Maxíčky jsme stále stoupali kolem Děčínského sněžníku (byl schovaný v lesích, takže jsme ho neviděli) až k prvnímu krátkému sjezdu u obce Tisá. Zde jsou pískovcové skály Tiské stěny, tvořící za vesnicí dlouhý a vysoký val, za nímž je náhorní plošina. Neměli jsme ale tolik času, aby mělo smysl Rašeliniště do nich chodit na prohlídku. Zahřáli jsme se čajem a polívkou, protože sluníčka moc nebylo a projevovalo se stoupání k chladným horám.
Následujích asi 20 kilometrů jsme se, za stálého mírného stoupání, kličkováním probojovávali zvlněnou krajinou kolem dálnice D8. V těchto místech jsme se čím dál častěji dostávali do blízkosti Německých hranic a bylo zde možná víc německých turistů a cykloturistů než tuzemců. Typicky pohraniční krajina s minimem stavení se pomalu přetransformovávala na horskou. Kousek za vesnicí Fojtovice jsme si u pomníku s výhledem na Komáří vížku dali oběd ze svých zásob. Do Cínovce zbývalo asi 6km, takže jsme nemuseli spěchat. Kolem Cínovce nás cyklostezka vedla po okrajích - takže jsme si ho mohli prohlédnout ze všech stran: od golfového hřiště i z mostu pro lyžaře. Celkem na nás působil dost vylidněně, jen trpaslíků na tržišti bylo habaděj. Dominantou obce je bezesporu stará budova na úpravu cínowolframové rudy.

Kousek dál jsme se chvíli zastavili na okraji rašeliniště a prostudovali si informační tabuli. Po pár set metrech jsme zastavili pro kešku a na vlastní kůži si vyzkoušeli průchod vlhkým rašeliništěm. Naštěstí chata Vitiška, kde jsme byli ubytováni, byla nedaleko. Boty jsme si usušili u krbu. Večer byl ve znamení volebních výsledků a demisí.



Celkem jsme ujeli 63,4 km, překonané stoupání 1.813 m, klesání 1.102 m; detail ; GPX


profil Děčín-Vitíška



Neděle ráno nevypadala vůbec dobře: obloha nebyla vidět a všude kolem se válely mraky. Zatím nepršelo, ale kolem už Vitíška bylo mokro z oblačnosti. Po snídani jsme se oblékli a vyrazili - nedalo se nic moc vymyslet, brzy odpoledne nám jel vlak. Před námi byl podle předpokladu hlavně sjezd do nižších poloh, ale nejdříve jsme klesali jen pomalu a střídavě s menšími kopci. Na chvíli jsme zastavili na hrázi Flájské přehrady sloužící jako nádrž pro pitnou vodu. Na koupání stejně nebylo ani pomyšlení, začínalo totiž trochu krápat.
Přes Klíny jsme postupovali zvlněnou horskou krajinou. Zastavili jsme na začátku vesnice Mníšek, kde jsme vlezli do Přehrada Fláje první hospůdky, abychom prostudovali mapu a zvolili další postup. Kafe a čaj nás trochu ohřál, venku ale začínalo stále častěji mrholit. Rozhodli jsme se ještě kousek pokračovat a jet dalším údolím přes Novou Ves v Horách. Sjezd Mariánským Údolím jsme absolvovali prakticky v dešti a mokro bylo i od silnice. Dole v nížině už bylo docela teplo a i mraky zůstali na hřebeni. Posledních asi 15 kilometrů už bylo prakticky po rovině a tak to odsejpalo. U nádraží v Mostě jsme byli dvě hodiny před odjezdem. Navlékli jsme suché ponožky a igelitové pytlíky a bylo hned lépe.

Cesta proběhla klidně, venku dokonce svítilo sluníčko, což bylo k vzteku. My byli ale unaveni a tak jsme odpočívali. Z Chocně jsme dojeli na kole, protože se nám nechtělo čekat na přípoj.



Celkem jsme ujeli 53 km, překonané stoupání 561 m, klesání 1.133 m; detail ; GPX


profil Vitíška-Most