logo

Karpaty - Jižní Morava 2009


Karpatsko-Beskydská magistrála č. 46, 45, 43; Česko-rakouská příhraniční trasa č. 42, 41, 411

Letos Liptál jsme přes prázdniny křižovali Černou Horu s Kudrnou a na objíždění republiky nezbyl čas. Takže jsme si naplánovali prodloužený víkend na začátku října. Počasí v září slibovalo krásné babí léto, bohužel těsně před naším odjezdem se citelně ochladilo. S dovolenou se ale už nedalo nic dělat.

Ve čtvrtek 1.10.2009 jsme brzy ráno ještě za tmy s blikačkama vyjeli po cyklotrase z Mýta do Chocně. Jízdy za tmy jsme si za cestu ještě užili dost. Už kolem sedmé večer bylo totiž touto dobou velké šero. Ve Vsetíně jsme vysedli z vlaku kolem půl desáté, takže jsme měli docela dost času na plánovaných 80km. Pavla Vodní nádrž Luhacovice se nesmířila s mým topografickým vybavením a museli jsme najít knihkupectví. Koupili jsme mapu vinařských stezek, která k mému překvapení zahrnovala cestu pro dva dny ze třech.

Mohli jsme tedy vyrazit. Po prvním rovném úseku přes město nás na jeho kraji uvítal hned prudký kopec. Začli jsme stoupat, a i když občas byl i malý sjezd, většinou to bylo do kopce. Charakter prvních kilometrů byl příznačný a už nás dnes neopustil. Prostě Vsetínské vrchy.
Litovali jsme jen, že byly mraky a žádné výhledy. V teplém počasí a se sluníčkem tu bude nádherně. Po několika kilometrech jsme sjeli asi 150m níže na silnici a pokračovali na Liptál a Všeminu. V Dešné jsme odbočili před Slušovicemi, abychom se dostali do Vizovic. Značení bylo celou cestu k ničemu a zde se nám úplně ztratilo. Pokračovali jsme tedy po silnici přímo na Luhačovice. Vyhnuli jsme se asi hezkému lesnímu úseku po cyklotrase č.5056, ale předchozí kopce nás docela vyčerpaly a proto jsme vzali za vděk relativně rušnou silnicí.

Vrchy V Luhačovicích jsme si objeli přehradu a už se těšili na doporučenou hospodu Valašský Ogar v Pozlovicích. Vybrali jsme si jednu z dobrot na jídelním lístku, trochu jsme vysušili pot a za chvíli sjížděli do středu Luhačovic. Projeli jsme kolonádu a kolem zámku pokračovali směr Bojkovice. Vždy chvíli z kopce a pak zase prudký výšlap. Pomalu už jsme to začínali cítit. Nakoupili jsme nějaké jídlo na snídani. Čekalo nás ještě několik málo kilometrů.
Za vesničkou Komňa se silnice zvedala k hlavní E50. Pomalu se smrákalo a tak jsme raději místo cesty lesem zvolili silnici. Bohužel to znamenalo ve finále překonat ještě 200 výškových metrů. Do kempu v Lopeníku jsme dojeli v půl osmé. Byli jsme v celém areálu úplně sami. Voda ve sprše nebyla nijak zázračně teplá a v chatičce taky žádné vedro. Brzy jsme zalezli pod deky - chtěli jsme ráno hned vyrazit.


Celkem jsme ujeli 84 km (+ 10km do Chocně), překonané stoupání 2.199 m, klesání 2.005 m; detail ; GPX


profil Vsetin-Lopenik




Lopeník Druhý den jsme rychle vstali, posnídali a po zabalení věcí vyrazili. Docela nám všechno uschlo i když v noci nebylo žádné teplo. Ani ráno to nebylo moc valné a tak přišly na řadu i teplejší rukavice a oblečení. Obloha ale slibovala, že snad uvidíme i sluníčko. A to se později i potvrdilo. Prvních pár kilometrů to bylo opět z kopce do kopce, což se dalo tady v blízkosti Slovenských hranic čekat.

Za vesničkou Strání jsme se u malé přehrady poprvé zastavili a protože už vykukovalo slunce, nastal čas se vysvléci. Vápenky Taky bylo před námi asi 300 metrové stoupání do dnes nejvyššího bodu. Následoval sjezd serpentinami pěkným lesem do vesničky Vápenky. V místním penzionu obklopeném vyřezávanými sochami jsme si dali kafe a čaj na zahřátí. Pak jsme u kapličky při hledání kešky snědli něco ze zásob. Za Velkou nad Veličkou nás čekal ještě jeden kopeček, který jsme si zpestřili pozdními švestkami. Následoval krátký úsek po polních a lesních cestách, který nás dovedl až do Strážnice.

Po krátké přestávce, kdy jsme si na náměstí dali oběd, jsme se zajeli podívat ke Skanzenu (byl v tuto dobu již zavřený). Pokračovali jsme podél Baťova kanálu, kolem plavební komory a malovaných sklepů v Petrově. Do Hodonína jsme chvíli jeli po Slovenské straně - byla tam hezká úplně rovná silnice, asi zbytek po pohraničnících. Následující úsek vedl kolem Moravy. Cesta byla ale vlastně jen polňačka a evidentně využívaná jen rybáři, podle její nerovnosti. Tady se už začali objevovat náznaky vinařské oblasti.
Vzhledem k blížícímu se večeru jsme si zbytek cesty zkrátili vynecháním Pohanska. I přesto nám nezbylo za chvíli nic jiného než vytáhnout a zapnout blikačky. GPS nás krásně provedla nejkratší cestou ke známému kempu. Chatičky byly opravdu malé s tenkými stěnami. Na palandách ležela jen slabá deka! Už to skoro vypadalo, že to Pavla balí. Musím říct že vyhlídka na noc prožitou pod takovou přikrývkou mne taky moc nelákala. Naštěstí nám hodný správce půjčil klíče od dalších dvou chatek, kde jsme si nabrali víc dek.



Film

Celkem jsme ujeli 110 km, překonané stoupání cca 1.436 m, klesání 1.849 m; detail ; GPX


profil Lopenik-Břeclav


Mikulov Sobota 3.10. Noc byla studená, ráno bylo jen 8 stupňů a tak i kalhoty se šusťákama byly k užitku. Obloha byla bez mráčku a tak jsme měli naději, že se přeci jen ohřejeme.
Nasnídali jsme se v supermarketu u pokladen - jako správní vandráci. Čekalo nás sice dost kilometrů, ale naštěstí jen s minimálním převýšením. Nejdříve jsme se vydali Přírodním parkem Niva Dyje k lednickým rybníkům. Mikulov Charakter přírody je zde podobný Litovelskému pomoraví. První zastávka byla u Apolónova chrámu, pak jsme po náspu vedle železnice přejeli na druhou stranu k Rybničnímu zámečku. Pokračovali jsme po stejné straně a na konci u Hraničního zámečku jsme si na terase dali kávu. Slunce už vylezlo a začlo nám ukazovat svoji sílu. Kolem rybníku Nesyt jsme směřovali k Mikulovu. Cestou jsme ještě navštívili zapomenutý hřbitov vojáků prusko-rakouské války z roku 1866. Celý den jsme z dáli slyšeli výstřely jakoby z děl a tady jsme pochopili, že nejde o žádné vojenské cvičení, ale nástroj místních vinařů pro plašení ptáků
Mikulov V Mikulově jsme obešli zámek a najedli se. Naše další cesta vedla již známými místy, jeli jsme tu před šesti lety obráceným směrem. Když jsme se ohlédli, tak jsme vždy za sebou měli dominantu Pálavy a Mikulov. Projížděli jsme mezi vinicemi a poli s oranžovými dýněmi určenými pro pěstování semen. U Nového Přerova jsme si vzpoměli na naši minulou návštěvu sklípku. Kousek před Hevlínem jsme na chvíli odbočili z trasy, abychom navštívili unikátní vodohospodářskou stavbu: umělý vodopád vzniklý překřížením zavlažovacího kanálu Krhovice-Hevlín a Anšovského potoka. Přebytečná voda z kanálu, který v tomto úseku vede vzduchem v betonovém korytě, přetéká do potoka. Pokochali jsme se padající vodou a odlovili kešku.
Cesta pokračovala na Dyjákovice, Jaroslavice a Slup, kde jsme se byli podívat na vodní mlýn. Bohužel už bylo po zavírací době a nezbylo než obhlížet zvenku. Kousek před Znojmem jsme odbočili z dálkové stezky, protože naše ubytování v Těšeticích bylo severním směrem. Už bylo zase kolem půl sedmé a čas na zapnutí blikaček. K ubytovně jsme dorazili prakticky v sedm večer. Čekalo nás příjemné překvapení v podobě čistě povlečených peřin a teplé sprchy - konečně po třech dnech!!



Film

Celkem jsme ujeli 94 km, překonané stoupání cca 1.125 m, klesání 1.065 m; detail ; GPX


profil Břeclav-Těšetice


Vinice
Na neděli nám zbylo dojet k vlaku. Bohužel v těchto místech je špatné vlakové spojení a tak jsme museli k nádraží popojet do Moravského Krumlova. Cestou jsme navštívili vykopávky dávného sídliště u Těšetické vodní nádrže a obilné skrýše u Lesonice.
V dáli jsme viděli Dukovanskou jadernou elektrárnu, jinak tu nic zajímavého nebylo. Středem Moravského Krumlova jsme jen projeli, protože nádraží bylo na kopci, kousek za městem.

Celkem jsme ujeli 43 km, překonané stoupání cca 673 m, klesání 594 m; detail ; GPX


profil Těšetice-Mor.Krumlov